Výsledky italských parlamentních voleb – varování pro Evropu, ale hlavně vysoká nejistota pro Itálii

Mezi italskými stranami, uskupeními a bloky sice existuje řada rozdílů, ale lze najít i něco, co jednotlivé strany spojuje. Společným jmenovatelem jsou daňové škrty, vyšší důchody, vyšší sociální benefity všeho druhu, jednoduše řečeno populismus. Paradoxní je, že druhým dechem ty samé politické strany slibují v nadcházejících deseti letech výrazné snížení italského státního dluhu a to o 20 až 40 procentních bodů, což je naprosto nereálné.

Sledované parlamentní volby v Itálii vyhrálo podle předběžných odhadů Hnutí pěti hvězd (Movimento 5 Stelle) s 32 %, v souhrnu však středopravá koalice stran Vzhůru Itálie (Forza Italia) a Liga severu (Lega Nord)s 37 %. Výrazně tedy posílily strany vystupující proti euru a Evropské unii. Euro na výsledky italských voleb reaguje mírným oslabením vůči americkému dolaru. Ztráty si na úvod týdne připisuje hlavní akciový index FTSE MIB a italské státní dluhopisy přesevším se střední dobou splatnosti (2 a 3 roky).

Z výsledku italských parlamentních voleb lze učinit následující závěry. (1) Volby vyhrály jednoznačně strany vystupující proti euru. Vystoupení Itálie z eurozóny však není ani po tomto výsledku voleb příliš pravděpodobné, když jedinou stranou, která má v programu jednoznačně opuštění eura je Liga severu. (2) Zároveň vyhrály strany, které ve svých programech počítají s expanzivní fiskální politikou. To je výrazné riziko pro negativní vývoj italských veřejných financí v nadcházejících letech. (3) Do třetice vyhrály strany, které nemají kromě Berlusconiho Forza Italia žádné reálné zkušenosti s vládnutím na celostátní úrovni. Existuje tak poměrně vysoká pravděpodobnost, že případně zformovaná koalice v Itálii nevydrží dlouho a budou se konat předčasné volby.

Italská ekonomika sice v posledních třech letech roste, ale tento růst je výrazně slabší než hospodářský růst v eurozóně a velmi slabý ve srovnání se středoevropským regionem. Současný stav italské ekonomiky lze charakterizovat ve zhruba následujících bodech – nízký reálný i potenciální hospodářský růst, vysoká nezaměstnanost a to především mladých lidí, velmi slabý bankovní sektor s vysokým podílem klasifikovaných úvěrů, veřejný dluh přesahující 130 % k HDP a negativní demografický trend, který bude v nadcházejících letech stále větší mírou tlačit na udržitelnost (v případě Itálie neudržitelnost) penzijního systému a veřejných financí.

Mezi italskými stranami, uskupeními a bloky sice existuje řada rozdílů, ale lze najít i něco, co jednotlivé strany spojuje. Společným jmenovatelem jsou daňové škrty, vyšší důchody, vyšší sociální benefity všeho druhu, jednoduše řečeno populismus. Paradoxní je, že druhým dechem ty samé politické strany slibují v nadcházejících deseti letech výrazné snížení italského státního dluhu a to o 20 až 40 procentních bodů, což je naprosto nereálné. Těžko tedy říci, co od budoucí koalice (pokud se vůbec podaří nějakou sestavit) v tomto směru vlastně očekávat. Opravdu hluboké strukturální reformy asi těžko.